Adrenalin dokáže divy!

22. května 2010 v 23:48 | Moony |  Jednorázovky
Je to naprostá blbost, ale prostě měla jsemto na Hogwarts tak to dávám i sem, jelikož jinak už nemůžu... nic tu nepřibývá a já musela vypnout z Prázdnin, ty mi nejdou vůbec:-( chci se jim věnovat, ale už nic nezaručuji=) kdo ví jak to dopadne... Doufám že se vám to bude aspoň trochu líbit a zanecháte mi kritiku v komentářích budu vám za to moooc vděčná..

p.s. nejedná se o kouzla a má to otevřený konec.. Bye M.


Adrenalín dokáže divy!!

Příběh se odehrává v malém městečku Fayswelt, na střední škole, která byla malá, ale i tak hodně významná. A to svým volejbalovým družstvem, které dokázalo vysmečovat už pár škol.
Do této školy chodili i naší hrdinové, Keren Leeh, Trisia Wordmove a George Stenley. Keren byla nižší, hnědovláska s vystrašenýma zelenýma očima a s laskavým srdcem. Trisia byla dlouhonohá blondýna s modrýma očima, dlouhými vlasy a dokázala být pořádná mrcha. A poslední postavou je George, hnědovlasý sportovec s hnědýma očima, který sám neví, na kterou stranu patří.
Život na škole utíkal jako by se nechumelilo a naší hrdinové se vlastně skoro ani neznali. Trisia se svou namyšleností se nedívala po šedých myškách jako je Keren. Ta byla ráda sama se sebou, neměla ráda moc lidí, byla nejraději sama někde v lese nebo lépe na louce se svým barevným volejbalovým míčem a zkoušela svou dovednost. Ne moc často hrála s někým jiným, ale to se mělo za nedlouho změnit.
Bylo právě slunečné jarní ráno a v posteli se probouzela Keren. Byla časné ráno, většina lidí ještě spala, ale Keren ne, pokaždé před školou si šla pinknout s míčem, aby si udržela sílu, kdyby náhodou dostala odvahu a přihlásila se do týmu. Už jednou to zkoušela, ale dopadlo to špatně. Všichni se jí vysmáli, a co bylo pro ni nejhorší, vysmál se jí i kluk, do kterého byla zamilovaná. George, to jméno si pořád opakovala a tajně toužila po jeho opětované lásce.
Keren se při hraní dobře přemýšlelo. V uších ji vyřvával melodický metal, myšlenky se jí pokaždé rozběhly po celé zeměkouli a fantazie jela na plné obrátky. Keren hrála na své oblíbené loušče, ke které musela doběhnout. Šla tam každé ráno, neodradilo jí ani špatné počasí, nic. A tak tomu i bylo dneska. Proběhla se, vyčistila si hlavu a přemýšlela nad vyvěšenými plakáty, které byly všude. Hlásaly nábor nových hráčů do školního týmu. Keren se dlouho rozmýšlela, jestli se přihlásit nebo ne, ale řekla si, že to nechá na později.
Po běhu a hře, se hned vydala do školy, jako obvykle nestíhala a tak si čekala zběsilá cesta na kole.
Když prudce zabrzdila u školních dveří a málem srazila George, nevěděla, co v té chvíli dělat.
"Hej, co prosím tě děláš, málem si mě přejela."
"Ehm, promiň Georgi, nevšimla jsem si tě, spěchám, nestíhám zvonění."
"Tak to ti jdou asi špatně hodinky, jelikož je teprve půl osmé." Zasmál se George a Keren zčervenala jako rajče.
"Jak se máš? Pořád trénuješ na louce za radnicí. Vždycky tam jsi sama, společnost ti dělá jen barevný volejbalový míč. Teď mě napadá, proč vůbec nehraješ v týmu. Takovou borku by tam potřebovali." Pokračoval a usmál se svým kouzelným úsměvem.
"Já rozhodně nejsem borka, kámo. Promiň, ale už musím jít. Někdy zase pokecáme jo?"
"Počkej, nepřišla bys dneska na trénink?"
"Já? Slyšel si někdy Trisiu, aby hrála s někým, jako jsem já? To teda ne, je to namyšlená kráva, které leze růžová na mozek? Slyšel jsi ji? Ne, tak vidíš."
"No to neslyšel, ale Trisia do toho nemá, co mluvit, kapitánkou je moje dobrá kámoška, která nedává ohled na to, jak hráč vypadá, ale na to jaké má schopnosti."
"No tak dobře," souhlasila, "ale pokud se mi někdo vysměje.." Nedořekla větu.
George se jen usmál, mrkl na ní a odešel do školy. Keren se rozbušilo srdíčko, ale červík pochybností jí nabádal, aby si dávala pozor.
Škola utekla, jako by bičem mrskl a Keren stála před tělocvičnou, kde se konal nábor, a nevěděla, jestli vstoupit nebo ne.
Zhluboka se nadechla, otevřela dveře a uvnitř byla mnoho lidí, někteří s míčem, někteří jen tak postávali a povídali si se svými kamarády.
Keren se rozhlédla okolo a uviděla George v objetí Trisii, oči se jí zasklily a uvědomila si, že je přelétavý jako motýl, vždycky je tam, kde je mu lépe. Vzpomněla si, kolikrát mu pomáhala se školou, poradila mu s holkami, brala ho jako nejlepšího kamaráda, do té doby než se objevila Trisia a změnila ho k nepoznání.
Keren se vydala do zástupu lidí k zapsání, pak si stoupla do řady a čekala, až na ní přijde řada. Mezitím si ji všimla Trisia a se svými hloupými kamarádkami se jí začaly vysmívat. Dělaly si legraci z Kereniny postavy. Pořád na ní ukazovaly prstem, volaly na ni nadávky a popuzovaly ostatní členy jejich party. Keren tím trpěla, ale zastavilo se jí srdce, když uviděla, že tohle dělá i George. Snažila se nevšímat si jich, ale jen tak to nešlo.
Pak na ní přišla řada, měla si pinkat s míčem sama a to ji šlo výborně. Limit deseti pinknutí nad hlavou lehce porazila a byla si sama sebou jistá. Usmála se na Georgovu kamarádku, kterou znala jen od vidění a pokračovala k dalšímu úkolu.
Ten byl pro ni složitější. Šlo o smeče a ty Keren moc neuměla. Bála se toho, ale když uviděla vysmívající Trisiu, opřela se do toho a smeče zvládla. Rozhodla se, že tímto náborem projde. Najednou se jí do krve dostalo mnoho adrenalinu a Keren se najednou cítila úplně nabitá energií. Ještě ji zbývala poslední zkouška, ale když zjistila, o co jde, málem ji klepla pepka.

Měl hrát celý tým a vždycky každý nováček se musel přidat, aby ostatní vyzkoušeli, jak je nováček přizpůsobivý.
Kapitánka svolala celý tým, a když Keren uviděla nakrucující se Trisiu dlouhými nehty, v růžové sukničce a na podpatkách, málem se začala smát.
Trisia si jako královna stoupla doprostřed hřiště, podívala se kolem, vidíc Keren, její malá modrá očička se zúžily do dvou linek. Nenápadně Keren ukázala, že tohle neskončí dobře, ale ta se na ní jen usmála a procvičila si ruce, aby se jí něco nestalo s prsty.
Hra začala! Míč měl tým, kde byla i Keren a tak se uvolnila a čekala, co se stane.
Míč letěl na Trisii, která na svých deseticentimetrových podpatkách neměla šanci míč vzít, ten proletěl kolem jejích ledabyle nastavenýma rukama a spadl kousek od ní. Trisia se hnusně podívala na její spoluhráčku, která stála vedle ní a začala na ní řvát, proč to jako nevzala, vždyť to letělo přímo na ní.
Ta jen zakroutila hlavou a poslala míč, zpět na Kerenino pole.
Hra takhle pokračovala už dobrých deset minut a Trisia se konečně odvážila míč vzít a poslat na druhou stranu. Tam ho s klidečkem vzala Keren lehkým bagrem a poslala na hráčku u sítě. U volejbalu se hrálo na tři a tak se Keren připravila na smeč. Malá blondýnka u sítě, přijala balón a vysokým bagrem ho poslala na Keren, která se připravila na smeč. Věřila si, že to zvládne. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že tohle je její chvíle a ona může dokázat, že na něco má a že je lepší, než Trisia, že je lepší než George.
A povedlo se, Kerenin smeč dopadl přesně doprostřed na pěstěnou pedikúru své "kamarádky" Trisii.
Ta jen zafuněla a tělocvičnou se rozhlédl upištěný hlásek.
"Ty tlustá krávo, co si o sobě myslíš. Víš, kolik mě stály ty nehty? Určitě ne, protože taková puťka jako jsi ty, ani neví, co je to pedikúra." Pištěla Trisia a dívala se na Keren nenávistnýma očima plnýma hněvu.
"Já, na rozdíl od tebe vím, co je to mít ROZUM. Vím, co je to mít nejlepšího přítele, i když mě zradil. Vím, co je to mít rodinu a nakonec vím, co je to mít schopnost být v něčem dobrá. Ale ty jsi samozřejmě nejchytřejší, že? Ale já vím, co je to, když někomu ubližují, jen proto, že má pár kil navíc, nemá zmalované oči tak, že ani nejdou vidět a že jim růžová neleze na mozek a neničí buňky. Tak už zmlkni a přestaň mi ničit život, protože já se nenechám a doporučuju ti, abys raději šla někde šlapat chodník, pokud víš, co to znamená." Křičela Keren a otočila se na podpatku a šla pryč.
Za ní se ozval potlesk, který patřil jí, ale ona ho nechtěla slyšet, chtěla být pryč. Odejít a nevrátit se. Měla dobrý pocit z toho, co řekla Trisii, ale stejně se necítila dobře.
Když se převlíkla zpátky do civilu a šla si pro kolo. Na cestě pro něj, ji zastihla kapitánka a oznámila ji, že jí bere, místo Trisii. Keren byla šťastná, ale zároveň i smutná.
Když už nasedala na kolo, doběhl ji Geogre.
"Keren," volal na ni. "To byla paráda, co si řekla Trisii."
"Víš, co Georgi? Vrať se k ní, a přestaň mě otravovat. Jsi stejný jako ona. Stejně mi ubližuješ a já už mám všechno dost. Tak padej a nech mě na pokoji. Jsi tak strašně přelétavý, až to je děs. Jednou, když potřebuješ, jdeš ke mně, a když ne, jdeš si k Trisii. Ani nevíš, jak mi to ubližuje. Sbohem Georgi, přeji ti pěkný zbytek dne." Dořekla a rozjela se k domovu.
Přijela, zavřela se do pokoje a padla na postel. Okamžitě se jí otevřely stavidla slz a rozbrečela se. Nevěděla, jestli štěstím, že vynadala Trisii, nebo ze smutku, z vědomí, že už nikdy se nedočká George, prostě se potřebovala vybrečet… OTEVŘENÝ KONEC! KDO VÍ, JAK BY TO MOHLO DOPADNOUT =)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eloise Eloise | Web | 24. května 2010 v 20:54 | Reagovat

Moc hezky napsané, vážně. Jen... nepíše se to adrenalin - jako s měkkým I? ;-)

2 Krysa V. Krysa V. | Web | 31. května 2010 v 18:53 | Reagovat

pěkné, vůbec jsem nečekala, že píšeš i něco bez kouzel XD

3 Tessa Tessa | 7. ledna 2012 v 20:05 | Reagovat

žádné kouzla? Žádné Bradavice ani Poberti??? No já koukám, já čumím :D. Hezká romantika typická pro holywoodská plátna ( a to nemyslím nijak ve zlém). Příjemná změna :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama