Jednorázovka od Tess

22. dubna 2009 v 21:41 | Tessa |  Jednorázovky
Ahoj lidi, tenhle příběh mám v hlavě už strašně dlouho. Možná i několik let, ale nikdy mi to nešlo přenést na papír. Asi jsem neměla tu správnou náladu, nebo jsem nebyla zralá pustit to do světa.
Asi ani dneska to není ono a když si to po sobě přečtu třeba za týden budu litovat, že jsem to uveřejnila, ale dneska mi přijde, že je to přesně to, co jsem chtěla.
Možná je to tím, že jsem dva týdny skoro nespala a jsem tak přetažená, že neusnu, možná je to tím, že ze mě dneska všechno spadlo, nevím. Každopádně, posuďte můj pokus sami ;-)



Vzpomínky

Byla noc, všude tma, většina lidí se této doby bála, měla z ní respekt, byla zavřená v teple svých domovů u světla svíčky, ale on ne. Miloval tuto dobu. Nic nebylo vidět, ani jeho nedostatky, ani jeho nejistota.
Seděl na břehu jezera pozorujíc klidnou vodní hladinu hvězdy se v ní odrážely jako tisíce démantů v jejichž středu byl srpek měsíce.
Jak dlouho to už bylo, co tady na tom místě seděl naposledy? Bylo to tak dávno, že to už ani nemohl spočítat. Věděl jenom, že tady seděl s ní. Tehdy ji miloval stejně jako dnes. I když ona ho nikdy nechtěla. Proč taky, že? Ona byla jednou z nejkrásnějších holek na škole a on? Jenom její ošklivý a nepopulární kamarád.
Nenáviděl se za to. Chtěl se změnit, chtěl se změnit pro ni, ale copak to šlo?
Nikdy nevěřil na osud, ale co když? Opravdu by mohl být někdo, kdo míchá karty a rozděluje lidem jejich činy? K čemu by byli potom hrdinové, o kterých se píše v knihách. Pouhé loutky v rukou někoho jiného, mocnějšího. A kro jsou potom ti zlí? Vůbec za to nemohou. Jsou jenom loutky, které poslouchají své pány.
Ne. Tomu on nemohl a ani nechtěl věřit. Za své chyby si mohl sám. A sám musel najít cestu jak je odčinit. Ale bude to vůbec možné? Jak může své hrůzné činy odčinit dalším hrůzným činem?
Duše. Další pojem, který mu v poslední době vrtal hlavou. OD toho okamžiku, kdy mu ten starý, pošetilý blázen řekl, aby zachránil duši toho kluka. A co jeho duše? Rány na ní, nikoho nezajímají. A nikdy nezajímaly.
Ani když byl ještě malé dítě. Tolikrát mu ublížili, tolikrát ho ponížili, tolikrát ho znemožnili a nikdy se ho nikdo nezastal.

"… Ty spratku jeden nevychovaný. Jsi stejná zrůda jako byla ta tvoje povedená matka. Obelhala mě a teď mám na krku tebe. Táhni mi z očí. Zmiz a už se nevracej. Klidně si chcípni pod mostem…."

Slyšel ta slova jako by je jeho otec řekl dnes. Tehdy mu bylo pouhých šest let a matka se ho zastat nemohla. Byla už rok mrtvá.
Ne, na jeho duši nikdy nikdo nebral ohled.
Ani, ta krásná dívka ze sousedství, bavila se s ním, ujišťovala ho, že navždy zůstanou spolu. Ale nebylo to tak. On se do ní zamiloval a ona? Ona nakonec skončila s tím budižkničemu. Kolikrát mu na tomhle místě říkala, jak to brýlaté koště nesnáší, ale stejně si ho nakonec vzala a co víc, porodila mu syna. Syna, kterého on má každý den na očích. A pokaždé, když se na toho kluka podívá, zvedne se v něm vlna emocí. Nenávist, ta se objeví, protože je ten kluk tak neuvěřitelně podobný jeho otci ale i láska a touha opatrovat. To pro jeho oči. TY stejné oči, které on tak vroucně miloval. Pro ty oči, které navždy ztratily svou zář kvůli němu.
Ano, to on může za to, že ona už není mezi živými. Že už dlouhých patnáct let leží v chladné zemi po boku svého manžela.
Ale tohle on nechtěl. Byl mladý a hloupý. Tehdy si myslel, že ho čeká lepší budoucnost než byla jeho minulost a přítomnost. Ale jak se spletl.
Po tváři mu stekla první slza. Vztekle si ji hřbetem ruky setřel. On přece nebrečí. Nikdy nebrečí. On není z těch, kteří dávají najevo své city.
City, měl vlastně city?

"… proč se nikdy neusměješ?"
" Protože to neumím."
" Ale umíš. Všichni se umí smát. Je to jednoduché."
" Pro mě ne. Nikdo mě to nenaučil."
" Tak já tě to naučím, chceš?"
" Lili, to nemá cenu."
" Ale má. Podívej se na mě."
" Co to děláš?"
" Těm grimasám se máš smát."
" Ale já nevím jak."
" TY si ze mě děláš legraci."
" Jak bych mohl?"
" Už se směješ."
" Vidíš, naučila jsi mě to…"

Druhá slza následovala tu první. Už jí nechal. Teplá slza putovala po jeho tváři, k lícní čelisti, kde chvíli obkreslovala rysy jeho tváře, aby po jeho krku doputovala k černému hábitu, do kterého se vpila.
Zase na ni myslel. Rána, která se z jeho srdce nikdy nesmaže. Rána, která se nikdy nezahojí. Viděl před očima její usměvavou tvář a bylo mu hrozně.

"…nechejte ho být, nic vám neudělal. Proč ho konečně nenecháte na pokoji?
" Evansová, nepleť se do toho, to je mezi náma a Srábkem."
" NE Pottere já toho nenechám, okamžitě ho nechte nebo,…"
" Nepotřebuju aby se mě zastávala taková mudlovská šmějedka…"

To neměl. Proč to tehdy vlastně řekl? Neměl důvod. Jenom mu chtěla pomoct. Jako už tolikrát před tím. Tolik ho toho naučila.
Ale tehdy to celé pokazil. Zničil jedinou cestu k lepšímu životu. Od té chvíle se s ním už nebavila. Neměl jediného přítele. A potom, když nadobro padl do spárů zla. Dělal hrozné věci. Zvedal se mu z nich žaludek. Kolik nevinných připravil o život. A mezi nimi i jí.

" Můj pane"
" Máš pro mne nějakou novinku?"
" Brumbál, setkal se s Trelanwelliovou v jednou hostinci v Prasinkách."
" A co já s tím?"
" Ona, pronesla věštbu pane."
" Jakou?"
" Že v červenci se narodí ten, který bude mít tu moc porazit vás."

Necelá minuta rozhovoru. Necelá minuta změnila život všem. Když si uvědomil, o kom ta věštba byla, zvedl se mu žaludek, TO on, jedině on ji zabil. A už nepomohlo nic. Žádné prosby, nic. Tehdy se definitivně rozhodl na které straně bude bojovat.
Ale musel uznat, že život špiona je velmi náročný. Někdy už ani nevěděl čí vlastně je. V těch chvílích se uchyloval k procházkám noční krajinou. Utříbit si myšlenky. Ale tomuto místu se vyhýbal. Bylo to jejich místo. Jeho a její.
Přišel se sem rozloučit. Věděl, že tady už nikdy nepřijde. Nebude moct. Ne, že by se chystal zemřít nebo utéct, to ne, ale nebude mít odvahu sednout si pod tento košatý dub, pod kterým se naučil smát. Protože od té doby co ho to Lili naučila vždy se usmál. Po dnešní době to nepůjde.

Vzdychl si a pomalu vstal.
" Pokud mě vidíš, odpusť mi, prosím. Odpusť mi za všechno. Vždycky jsem tě miloval a milovat tě nepřestanu." Zašeptal do ticha a vydal se směrem k hradu. Zvláštní, že tady u jezera nejde slyšet vřava boje, která na hradě už dávno propukla.
Otočil se k hradu a rázným krokem vykročil. Přímo na astronomickou věž, kde na něj čekal jeho úkol.
Dnešní noc, jde zachránit jednu duši a druhou, tu svojí definitivně poslat do pekel.
Dnes je noc, kdy musí zabít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Moony Moony | 22. dubna 2009 v 21:42 | Reagovat

Ahojky... lidi založila jsem novou rubriku... pokud byste chtěli napsat pro mě, pro Tess a ostatní něco napište a dejte vědět.. zveřejním:-) moc ráda... časem tam asi bude něco i ode mě:D

2 Krysa V. Krysa V. | Web | 22. dubna 2009 v 23:14 | Reagovat

na taký články vůbec nejsu zvyklá... každopádně je zajímavej... akorát nvm, jestli je pro mě dobrý číst něco takovýho před spaním...

3 CajushHP--SB CajushHP--SB | Web | 23. dubna 2009 v 12:55 | Reagovat

dOBRaaa.pacila sa mi

4 Terka Terka | 23. dubna 2009 v 14:14 | Reagovat

Hezké, ale smutné...

5 Mak!-sek → $ß Mak!-sek → $ß | Web | 23. dubna 2009 v 14:16 | Reagovat

vyhrála jsi SONB! vyzvedni si odměnu

6 Peťuďas Peťuďas | 28. dubna 2009 v 14:23 | Reagovat

tý jo nádhera.. mocinky krásnej příběh

7 Karol Karol | Web | 13. května 2009 v 14:59 | Reagovat

Tak to bylo nádherné...Moc ráda se stpřátelím...Hned si tě přidám do oblíbených:-).. A hned jak budu mít čas tak se tu i víc porozhlédnu:-)

8 Dorea Dorea | Web | 27. srpna 2009 v 23:07 | Reagovat

taky jsem napsala něco podobného a je moc zajímavé přečíst si to i od někoho jiného...chudák tohle jsem mu nepřála

9 Lady.Cho* Lady.Cho* | Web | 11. září 2009 v 16:17 | Reagovat

To je ProStě dokonaloSt... Moc krásné... Nevím jestli ve mě slzy vyvolala ta dokonalá povídka, nebo vzpomínky, ale prostě brečím!

10 tija12 tija12 | E-mail | Web | 30. října 2010 v 12:28 | Reagovat

Moc hezké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama